Prodlení obchodního partnera často neznamená jen posunutí termínu dokončení zakázky. Firmě mezitím vznikají náklady – zaměstnanci jsou připraveni pracovat, stroje stojí a projekt se nemůže rozběhnout. Lze po druhé straně požadovat náhradu i za mzdy těchto zaměstnanců? Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 418/2026.
Mzdy mohou být škodou. Ne vždy ale budou.
Nejvyšší soud potvrdil důležitý princip, marně vynaložené mzdové náklady mohou představovat skutečnou škodu. Neplatí však automaticky, že každá mzda vyplacená během prodlení druhé smluvní strany bude nahraditelná. Poškozený musí prokázat všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, zejména vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením smlouvy a vzniklými náklady. V projednávaném případě zhotovitel tvrdil, že měl pro zakázku vyčleněné zaměstnance, kteří kvůli prodlení objednatele nemohli práci vykonávat. Soudy však zjistily, že tito zaměstnanci nebyli fakticky „blokováni“ pouze pro tuto zakázku. Mohli vykonávat jinou práci a také ji vykonávali. Proto nebyla prokázána příčinná souvislost mezi prodlením objednatele a vyplacenými mzdami.
Rozhodnutí přináší dva významné závěry. Prvním je, že není nutné, aby si smluvní strany výslovně sjednaly povinnost rezervovat zaměstnance pro konkrétní zakázku. Takový smluvní závazek není podmínkou pro vznik nároku na náhradu škody. Druhým je, že samotné tvrzení o vyplacených mzdách nestačí. Bude třeba doložit, že zaměstnanci skutečně nemohli být využiti jinak a že náklady vznikly právě v důsledku porušení smlouvy druhou stranou. Firmy by měly již při uzavírání významnějších smluv počítat s tím, jak budou v případě sporu prokazovat vznik škody. V praxi může být rozhodující evidence vytížení zaměstnanců, plánování kapacit nebo dokumentace průběhu projektu.
Rozsudek je připomínkou, že náhrada škody se neposuzuje jen podle toho, zda náklady vznikly, ale také podle toho, zda byly skutečně vyvolány porušením smluvní povinnosti druhé strany.
